Na tuhle cestu, kdy jsem chtěla sbalit děti a vyrazit sama do neznáma, jsem se hrozně moc těšila a bála jsem se asi úplně stejně. Věděla jsem, že to bude náročné, pokud by na trase nastal problém, byla bych na něj úplně sama. Do toho jsem cítila maličko obavy z toho malého krakena :-). Kluk umanutý, od 8 měsíců chodí, všude leze, zatím moc neposlouchá a nechápe, takže musím být fakt jako ostříž, aby mi někam nezahučel… Navíc vzhledem k tomu, že to měl být pochod na více dní, bylo třeba vymyslet, jak a kde budeme doplňovat vodu a jídlo. Zvládnu spát venku sama? Vzhledem k tomu, kolik kilometrů denně ujdeme, bylo jasné, že od kempu ke kempu to nebude.
Teď s odstupem času ale musím uznat, že to bylo fakt božské vystoupení z komfortní zóny a jeden z nejlepších zážitků vůbec. Tím, že jsem s dětmi šla úplně sama, dokázali jsme se na sebe dokonale napojit, byli jsme to jen my, povídali jsme si, zkoumali, naplno se věnovali jeden druhému. A pobyt venku taky rozfoukal (téměř) všechny sourozenecké rozepře, takže to vlastně (až na chvilku v kempu) bylo méně náročné, než doma. A teda krajina Bílých Karpat mi učarovala natolik, že jsem pak urputně hledala louky na prodej v oněch místech :-D. Určitě se na trasu ještě vrátíme. Možná zase letos.
Trasa: Velká Javořina – Sudoměřice
Délka: 59,7 km
Terén: Dalo se celkem slušně projet s cyklovozíkem, sportovní kočár (ala TFK, Thule) by to určitě zvládnul taky. Pár míst bylo na hraně, ale když jsem je zdolala já, dáte to taky :-).
DEN 1
Trasa: Velká Javořina – Velká nad Veličkou
Délka: 19 km
Startovní bod jsme zvolili strategicky: Velká Javořina. Kousek od Holubyho chaty je parkoviště, kde nás večer před startem odvezl manžel a přespal s námi ve stanu na kousku trávy vedle. Chata totiž ten den měla zavřeno, jinak bychom se s dětmi asi ubytovali tam.
Počasí ráno bylo jako malované, obě děti ve skvělé náladě. Po rozloučení s tatínkem jsme vyběhli první kopec. Od vysílače přes louky jsme šli pomalu, kochali se, někdo zkoumal kameny, někdo šplhal na ty hraniční, každý si prostě podle svého gusta 🙈.
Idylka skončila celkem brzy. Prudký kopec dolů jsem brzdila nejen zběsilým mačkáním brzdy, ale i očima a celým tělem. Bylo to nepříjemné, ale relativně krátké. Zanedlouho přišel sešup ještě delší. Rózka si cestou zvládala stavět domečky pro skřítky a pořád se na něco ptala a štěbetala. Já smrt v očích, s vypětím sil jsem mačkala brzdu a snažila se jet od kraje ke kraji. Zvládla jsem to. Ale uff. Další úsek byl odpočinkový, hrbolatá cestička, která byla ještě rozjetá od strojů na těžbu dřeva. Terén nic moc, ale rovina 🙏😀. Cesta ubíhala parádně, kolem se nám to pořád měnilo. Les, louka, pěšina, kořeny, kameny… ráj pro děti. Pro toho, kdo tlačí vozík, už stejně není pomoci 😀.
Potkali jsme volně se pasoucí ovečky, což bylo samozřejmě potěšující pro prcky. Já si ráda vyměnila pár milých vět s holkou s krosnou, co šla opačným směrem. Po dalším hrozném úseku jsem se rozhodla změnit trasu. Vrstevnice už asi chápu (konečně?!) a nová cesta by nás měla vyvézt delší cestou s méně prudkým klesání. Kdo by to byl řekl, že budu řešit opačný problém, než jsem si myslela :-D. Bála jsem se, že když bude kopec, vozík v plném naložení nevytlačím. Ono to ale dost bolelo hlavně dolů. Na ruce jsem měla vytlačenou brzdu, která mi na Thule přijde jako hezký módní prvek, ale ten, co to navrhoval, vozík nikdy nevezl z kopce v terénu :-D.
Minuli jsme dětský tábor pěkně v lesíku a já nám v přístřešku opodál ohřála polívku. Kafe nevyšlo, neb Bertík odhodlaně páchal harakiri. Šli jsme tedy dál. Cílem bylo dětské hřiště v Javorníku. Tam jsem si připadala jak nějaká bezdomovkyně a zjistila, že je mi fuk, co si kdo myslí. Maminky s dětmi tam seděly, všichni byli upravení, naladění, těšili se na nějakou zábavu na fotbalovém hřišti. Já si tam převlíkala oblečení, ve vozíku balík plen… připadala jsem si úsměvně. Převlíkli jsme se, Bertík vyšvihl 8 vztekacích scén, protože teď je aktuálně ve fázi, kdy chce všechna jezdítka od ostatních dětí a nejde mu vysvětlit, že to není naše a když nám to dítko nechce půjčit, je to v pořádku a musíme to respektovat. Náročné to bylo.
Začal se blížit čas vyrazit směrem k plánovanému místu na přespání. Bylo nutné se dostat za vesnici. Obě děti jsem naložila a snažila se nasadit tempo. Jenže to nešlo. Stehna i lýtka jsem měla jako v ohni. Odpočinek a večeři jsme si dali na dalším pidi hřišťátku u autobusové zastávky a pak už jsme vyrazili hledat nocleh.
Čas byl skvělý. Nálada v pohodě. Jenže jsem to neukočírovala. Jedno místo mi přišlo moc blízko vlakáči, pak moc hrbolaté, moc zarostlé a bum. Úzká cesta. Vpravo oplocené pastviny a vlevo tankodrom. Museli jsme jít. Bertík usnul v nosítku a Rozi už chtěla do vozíku. Z posledních sil jsem nás dotlačila na místo, kde jsme se s Rózkou shodly, že dobrý. Zuby, pohádka a oba byli tuzí. Mě chvilku děsily zvuky lesa, ale po rozhovoru s Tomem jsem se celkem uklidnila a po hrubém plánu dalšího dne jsem vytuhla. Poučení pro příště: nehledat dokonalé místo. Neexistuje. Člověk si tím jen zavaří a krásný den pak končí pláčem. Příště vemu první plácek, co mi bude připadat oukej 😀
DEN 2
Trasa: Velká nad Veličkou – Lučina
Trasa: 13,1 km
První ráno sami v terénu. Já coby balička, převlíkačka, krmička… bylo jasné, že tady si kafe nedám 🙈. Místo na to bylo geniální, až na elektrický ohradník kousek od nás, ale neměla jsem to ještě pořádně nacvičené a nechtěla zdržovat, když děti zrovna byly v dobrém naladění. Tak šup, musíme jít! Čekal nás krátký vstup do civilizace a lákadlem byl mlýn v Kuželově.
Jaké milé překvapení, když tam byla i možnost občerstvení 👏. Neváhala jsem ani chvíli a objednala si Hugo spritz a to kafe. Prcek spal a malá si přála limonádu. My normálně pijeme jen vodu, čas od času, když jsme na výletě nebo při speciální příležitosti si dáme džus naředěný vodou. Nějak mi nedošlo, že v limči budou bublinky… Po vyšlapání táhlého kopce na rozehřátém asfaltu, já hlavu omotanou dětskou plenou, páč jsem zapomněla kšiltovku, slyším z vozíku divný zvuk. Kých. Žbluňk.
Nakouknu a už malou tahám ven. Pozvracela sebe i vozík. Pozvracela i bráchu, který se tím vzbudil. Bublinková limonáda… No… kopec mě štval, ale už jsme z té výhně byli téměř pryč. A teď tohle 😫. Takže vyndat děti. Vhodnou zábavku na asfaltu jsem vybrala hned – křídy! Vozík plaval. Všechno jsem otřela, převlékla před hodinou převlečené děti a malé už bylo zase dobře. V přístřešku před námi jsme si rovnou dali pauzu na oběd. Místo to bylo úžasné, s výhledem i atraktivní pro děti, takže jsem zvládla všechno připravit. Zastavil se u nás pán, každý den chodí tudy na procházku. Tiše závidím ❤️.
Nás čekal výstup na Kobylu. Pán nás navedl po louce, že s vozíkem se mi tam půjde líp. Jenže to znamenalo upocenou znuděnou Rózku v zádech. Přešli jsme tedy do stínu a i kraken dostal svobodu. Větve, kořeny, hlína, kameny… terén dětmi milovaný, mně se šlo… hůř, no 😅. Ale asi to tak má většina dětí, že milují stezky pro kamzíky, přelézat kameny, kořeny, šplhat. Vyprahlá louka, kde je hezká rovná cestička je prostě nudná. Obětovala jsem se pro pokoj ve skupině a stálo to za to.
Před Kobylou jsem malého musela hodit na záda a zabrat. Odměnou byl krásný výhled a vědomí, že teď budeme už jen klesat. Moje ruka drtící brzdu zažívala krušné chvíle. Oči se kochaly pohledem na Vojšické louky, kde teda nekvetla touhle dobou žádná orchidej, zato na stromě visela cedulka o možné přítomnosti medvěda. To mi moc nepřidalo, ale alespoň bylo jasné, že i kdybych neměla sílu a chtěla tady přespat, což myslím, že tady by se ani nemělo, tak setkání s medvědem riskovat nebudu :-D.
Cesta přes louky byla krásná, ale nekonečná. Z prvotního och ach se stalo znechucené aaaa. Kemp Lučina byl naším dnešním útočištěm. V kempu bylo dost plno, takže moje vidina odpočinku se rozplynula vcelku okamžitě. Malý průzkumník šel hned: rozebrat cizí kolo, odnést cizí míč, okouknout psa, vlézt do cizího stanu, rozbít si hlavu o kovovou část lavičky… ehm, díky bohu za pop up stan 😂. Rychle jsem ho hodila do prostoru, prcka zavřela dovnitř a pak teprve řešila kolíky. Moc jsem se s tím nedrbala, když nemá pršet a ráno hned zas budeme balit a vyrazíme dál, bylo by to jen více práce (a já jsem líná).
Stavění sice zabralo déle než 2 minuty, ale aspoň jsme postavili. Na šestkrát 🙈. Sprchy nic moc. Časovač a 10 kč. Vítej český kempe 🙄. Ve sprchách byly naštěstí dvě ženy a jedna z nich mi pohotově nabídla, že Bertíka podrží, ať máme šanci se umýt. Dlažba na zemi byla totiž mokrá a klouzala a já se dost bála, že se mi prcek rozklepne.
Po chodníčku před kuchyňkou/wc si několik dětí na kolech a odrážedlech dávalo závody. Jakože já chápu, že si chce každý odpočinout, ale nechat děti jezdit takhle v jediné cestičce u WC a kuchyně, kde se pohybuje dost jiných lidí a malé děti, mi přišlo prostě blbé. Asi jsem zapšklá a trošku mě nakrklo, že já mít odpočinek nebudu 😀. To samé vlastně pak pokračovalo na dětském hřišti. Zdivočelé děti tam do desíti řádily, rodiče nikde, já řešící kluka, co mým dětem opakovaně hází písek do očí. Achjo. Tolik asi, proč už do kempů moc nelezeme. Bud pejskaři, co si neřeší své psy, nebo rodiče. Lidi. Ale samozřejmě díky moc za možnost usnout bez strachu, že nás zakousne krvežíznivý jelen 😀.
Děti rozhodně změnu uvítaly, pohráli si a až na nutnost pořád sledovat malého, který je prostě neohrožený a vyráží rád do světa a svého balancování na hraně, to bylo fajn.
DEN 3
Trasa: Lučina – Radějov
Délka: 6,3 km
Zatím nejtěžší balení 🙈. Plný kemp a cvrček na útěku. Do poslední chvíle jsem ho držela ve stanu, ale ten jsem taky potřebovala naložit, žejo 😀. Skočili jsme do restaurace na nákup. Všechny potraviny kolem v sobotu mají maximálně do 11 hodin a tak brzy bychom kilometry nezdolali. V neděli všude zavřeno. Je třeba pořádně promyslet, co budeme chtít jíst. Hlavně nezapomenout na svačinky! 🙈Před odchodem jsme ještě zašli na písek a pak už šup směr Travičná.
Dneska bylo v plánu nikam extra nehnat, nechat odpočinout nohy a ruce od tlačení a užít si radosti, co nás cestou potkají. Začali jsme kopcem. První pauza přišla u salaše. Ta mě překvapila. Koukala jsem na ni na mapách, ale neměla tušení, jak parádní to tam bude. Vstupné se platilo jen za mě. 40 korun a hodně muziky 👏.
V salaši prodávají lokální výrobky. Sirupy, pivo, čokoládu… V ohradách jsou kozy, osli, králíci a morčata. Volně pobíhají slepice a jiná drůbež. A kocour. Zřejmě i proto není povolen vstup se psy. Volně v prostoru jsou různá zákoutí, pískoviště, houpačka, podzemní chodbičky, bosý chodníček, teepee… Strávili jsme tam 2 hodiny a určitě bychom zvládli déle.
Pokud půjdete na těžko nebo máte taky děti jedlíky, bacha na kocoura 😀. Ten, když očuchal náš povoz, pořád vymýšlel, jak se tam dostat. Moc se nechtěl nechat odehnat 🙈. V salaši můžete i přespat ve stanu za poplatek a ráno si pak zkusit život farmáře. Tak pokud chcete dojit kozy, šup tam.
Pokračovali jsme na rozhlednu Travičná. Je tam krásné lesní hřiště s domečky od skřítků. Spousta stolů a lavic, takže ideální místo k přípravě obědu 💪. Vstup na rozhlednu jsem platila zase jen za sebe (děti mají 3 a 1 rok) a za 50 korun jsem dostala ke vstupence i pohled.
Po sestupu z výšin bylo nutné zase pěkně stoupnout nohama na pevnou zem a připravit si mozolnaté ruce. Čeká nás dlouhé klesání do Radějova. Našla jsem si tam na Bezkempu ubytování na louce. Vzhledem k tomu, že tam je postavený domeček pro děti, byla velká šance, že bude chvíli čas vypnout hlídací mód a vydechnout.
Cestou jsem míjela vinařství Roseta a dostala chuť užít si večer pod hvězdami se sklenkou bílého vína. Paní (asi) majitelka se netvářila nějak extra potěšeně a řekla mi, že mají svatbu a žádné víno neprodávají. Je pravda, že jsem po celém dni asi nevypadala úplně top, do toho všechna bagáž a vozík… vzpomněla jsem si na scénu z Pretty Woman, kde Julia Roberts chce utrácet se zlatou kartou, ale paní prodavačka jí řekne, že pro ni nic nemají 😂. Až na to, že já teda nemám tu kartu. Těsně před zavřením dveří se paní zarazila a říká: A vy chcete koupit víno? Když obejdete dům, je tam Vinný bar a syn by tam měl být.
Já obešla, nikdo neotevíral, tak jsem šla dál. Cestou jsem potkala bufeto-bar, koupila si Radegast v plechu, malé nanuk a šli jsme se ubytovat. Po příchodu na místo přišlo nadšení. DětiTak snad vydrží, než se trochu zregeneruju 😅.
DEN 4
Trasa: Hotařská búda – Radějov – Žerotín – Hotařská búda
Délka: 5,6 km
Abychom naplno využili, že máme pevnou základnu, vyrazili jsme na průzkum Radějova relativně nalehko. Relativně proto, že s dětmi to prostě vždycky je ranec věcí s sebou 🙈. Cesta mezi vinicemi byla horká a bez stínu, děti jsem usadila ve vozíku, ať si je neupeču a svižně vyrazila.
Prvním cílem byla restaurace a první oběd na naší cestě, o který se postará někdo jiný. Nebylo dvakrát na výběr, tak jsme šli k Restauraci Radějov, která měla celkem ok recenze, měla mít dětský koutek a možnost platby kartou. První problém nastal hned u vchodu. Dveře byly na dvojvozík moc úzké. Vběhla jsem dovnitř a požádala obsluhu o pomoc. Paní se netvářila nadšeně, ale křídlo otevřela. Spícího Alberta jsem zaparkovala bokem a sedly jsme si kousek dál. Už poučeně jsem se zeptala, zda je možno platit kartou. Jen ze zvyku. A ejhle. Prd. Problém se signálem. Změna plánu, malé vybírám kuře s rýží a mně už zbyde jen na nakládaný hermelín. Lepší než nic. A Tom mi přitom dával balík bankovek, které jsem mu vrátila, že mám přece kartu a hotově budu platit maximálně zmrzliny. Jojo :-D.
Mezitím se malý vzbudil. Šla jsem se paní zeptat se, zda by jí vadilo, že se přesuneme na terasu, že tam vidím nějaké hračky a děti se jim nebudou aspoň motat pod nohama. S úsměvem mi řekla, že úplně v pohodě. Druhá číšnice mezitím nesla jídlo a ptala se, kam si tedy sednu. A pak to vidím! Za vrátky boží hřišťátko, které mi slibovalo, že se v klidu najím. S jiskrou v oku ukazuju paní, že bych šla tam ke stolu. Zatvářila se nespokojeně a že prý to tam nemají uklizené. Ujistila jsem ji, že mi to nevadí. Žádnou okem viditelnou špínu jsem neviděla, stačilo by hadrou přetřít stůl a dobrý. S nelibým výrazem mě vpustili za vrátka, já byla úplně šťastná, protože jsem měla chvilku klidu. Hodinu jsme tam seděli, snědli oběd, vypili pití a nic. Paní tuhle část restaurace přehlížela a půl hodiny jsem tam seděla na suchu. Byla jsem tiše, protože děti si hrály a já zastávám názor: Když to funguje, tak to neměň. Nedrbej do toho. Pst.
Kousek od restaurace je kostel a tam krásné hřiště s obrovským zastíněným pískovištěm. Tam jsme strávili další hodinu a pak jsem rozhodla, že stejnou cestou se mi zpátky nechce, tak jsme to vzali přes Žerotín. Cesta mi dala i bez stanu, jídla a spacáků pěkně zabrat. Do kopce po cestě vysypané kusy cihel 🙈. Výhled pěkný. Ještě před námi byla Hotařská búda, tam jsme to nakonec taky zapíchli. Občerstvení sice nebylo v provozu, ale je tam stín, lavičky a domeček s košem hraček, kuželky, malé pískoviště…
A pak už zpátky na základnu. Je takové vedro, že tuším, že dál už nepotáhneme. Objednávám další den na tomhle klidném místě a před usnutím ještě koukám do mapy a vybirám cíl zítřejšího výletu. Od původního plánu jsem se dost odchýlila. Chtěla jsem pokračovat v cestě a s Tomem se potkat až někde u Hodonína nebo klidně i v Lednici, ale když tady je to tak boží!
DEN 5
Trasa: Radějov – Sudoměřice – Radějov
Trasa: 14,1 km
Protože nám došly zásoby jídla a vody už jsme taky moc neměli, museli jsme do civilizace. Volba padla na Sudoměřice. První část cesty byla hrozná. Nudná a dlouhá asfaltka, hrozné vedro a žádný stín. Když už míjíme potok, kde by se dalo koupat, zjistím, že mi celý náklad vozíku usnul 🙈. Aby to nebyla úplná nuda, cestou míjím podivnou doutnající hromadu.
Do Sudoměřic už je to kousek, kolem sucho, pole. Kouř pálí do očí. Tak jo, volám hasiče. Snažím se jim popsat, kde jsem a kde je hromada. Popisuju, jak doutná, snažím se zapnout horkem upečený mateřsky mozek na maximum, abych zvolila správná slova. Koukám do mapy, říkám jim detaily. Nakonec se rozloučíme s tím, že tam někoho pošlou a já odcházím s dobrým pocitem. Do samoobsluhy dorazíme smradlaví od kouře, prohrabeme regály, nabereme mlíko, meloun, nanuky, pomazánky a plno ovoce a zeleniny a jdeme na hřiště.
Cestu zpátky plánuju u kafíčka. Tou výhní už jít nechci. Navíc nudná jednotvárná cesta děti nebude bavit. Zariskujem a zkusíme čárkovanou cestu. Satelitní snímky vypadají slibně, tak snad to s vozíkem projedem 🙏. Tohle rozhodnutí se ukázalo být 👌. Vinařství, kde brali karty. Ve vozíku mi cinkají Pálava s Tramínem 🙈.
Potok, dva brody, děti vycachtané, spokojené, objevili jsme krásný rybník Vanďurák a nakonec to byl boží den. I když jsme původně chtěli dovandrovat co nejblíže Lednici, zůstat v Radějově byla skvělá volba.
Když se děti cachtaly a já si vařila vodu na kafe kousek vedle, míjelo nás pár cyklistů. Mrkla jsem na Berťu a musela se usmát. Co si o nás asi mysleli? Děti vypadají jak nějaké zdivočelé šelmičky z džungle. Špinaví, olepení, všude kolem kelímky, klacky a jiné náčiní, kterým si hrály u vody. Ale ono mi to vlastně může být jedno, že :-D.
Večer má dorazit muž a vořeši, tak je třeba nabrat síly na další společné cestování ❤️.
DEN 6 a 7
Poslední dva dny na vandru jsem spojila do jedndoho. Včera večer nám dorazil zbytek rodiny a rodinná rada rozhodla, že v Radějově už zůstaneme a budeme poznávat jen lokální krásy. Další den jsme se rozhodli zajet do Strážnice, najíst se a okoupat psy. Povedlo se nám všechno a mnohem víc.
I když jsme měli v plánu ještě dopoledne někam vyrazit, osud to zahrál jinak. Do poslední chvíle to vypadalo, že z Radějova neodjedem a budeme si výletit po Bílých Karpatech a vinicích navždy. Nemáme auto 4×4 a pozemek měl příjezdovou cestu nešťastně řešenou, takže Tom zkoušel, zkoušel, až nakonec vyhodnotil, že je to zbytečné trápení a musíme to udělat jinak. Ale jak?
Tom jel do JZD a hledal někoho s traktorem, aby nás vytáhnul 😀😀🙈. Takže náš poslední den zůstal bez výletu. Potřebovali jsme totiž domů vyrazit na Bertíkovo spaní a ten čas jsme strávili pokusy o opuštění pozemku. Nevadí, no. Už v tu chvíli mi stejně bylo úplně jasné, že na tohle místo se vrátíme. Zamilovala jsem se. Z Bílých Karpat jsem viděla jen malý kousek. Přesně takový, jaký mi ti malí svišti umožnili, jaký se nám hodil do krámu, ale bylo to přenádherné. Vrátíme se!
