Když jsme plánovaly tenhle výlet, věděly jsme, že je to trochu risk. Cesta vedla po turistických trasách, což samo o sobě neznamená jistotu toho, že bude sjízdná i jinak než pěšky. Nakonec jsme to zvládly, občas to bylo ale s vypětím sil a slíbily jsme si pro příště, že další výprava bude jen po hezkých cestách a na pohodu. Tak uvidíme :-D.
Trasa: Ondrušky – Javůrek
Délka: 25,1 km
Terén: trasa je z většiny vhodná pro nosítko, s vozíky jsme se hodně natrápily a jen díky tomu, že jsme si pomohly, tak jsme mohly pokračovat
DEN PRVNÍ
Naše výprava začala v Ondruškách. Mapy říkají, že už to je Vysočina. Až na Alberta a Berryho byla naše výprava čistě ženská. My 2 matky, tři holčičky ve věku 3,5 až necelých 6 a Pacholíček 11 měsíců. K tomu 🐕🐕🐕 Berry, Rozára a naše Amča.
Hned na startu se ukázalo, že není úplně rozumné s sebou brát psy, co se moc neznají. Holky se nám trochu hašteřily. Žádné velké drama, ale kolem dětí to nechceš. Jinak cesta začala optimisticky a hodně pohodově. Svítilo nám sluníčko, prošli jsme jen kousek přes Ondrušku a pak už hurá do lesa. Polňačky, lesní cestičky, krásně široké a průjezdné pro vozíky, které jsme, ač byla cesta plánována na 3 dny, měli celkem naložené.
První pauzu jsme dali u rybníka Štepnice. Další obcí byl Vlkov, kterým jsme proběhli s dětmi ve vozíku, aby se nemusely péct na asfaltu a my do toho mohly dát všechnu naši ženskou sílu a i se psy zrychlit. Kochala jsem se a tak trošku plácala po rameni, jak nám ta cesta krásně vychází. Ale pozor, Kateřino, nestahuj kalhoty, když brod…
Hned za Radostínským mlýnem nám totiž začalo peklo. Cesta byla úzká, plná kořenů, bahna, musely jsme přenášet, Hanka uklouzla a spadla do kopřiv, vozík ji praštil do brady a když už tam tak ležela, přiběhli psi a začli kolem zmateně pobíhat a skákat na ni. No :-D.
Cestou jsme si dali větší pauzu a udělali si oběd. Tentokrát gulášovku. Drobotina si pohrála, trošku jsme zmokli a bylo nutné pokračovat. Velký Žlíbek rozcestí… to bylo místo, kdy nám zamrzl úsměv. Bylo jasné, že neprojedeme. Jediná cesta, po které se dalo úsek obejít, byla frekventovaná silnice, kde byla v daném úseku sedmdesátka (takže reálně kolem nás svištěli tak stovkou). Mapy.cz ukazovaly čárkovanou stezku, tak jsme to riskli. Na mapě trasy nemám správně vedeno, kudy jsme skutečně šli, protože na mapách se zdá, že čárkovaná končí, ale dalo se pěkně po loukách projít. Trávou podél (asi) pastviny a pak zarostlým (ale průjezdným!) úsekem nás to dovedlo až do Křoví. Chvilku jsme přemýšleli, že bychom se tam zastavili na pivo, ale zacházka přes 2 km s dětmi nám za to nakonec nestála 😀.
Blížil se večer. Venku bylo kouzelně, krajina zalitá zlatavými paprsky, děti pobíhající po louce a my dvě těšicí se, až je uložíme a dáme si v klidu kafe a levnou verzi Cuba libre 😅. Zapíchli jsme to na louce na trase před Rýglovským Mlýnem a byl to nejvyšší čas, protože děti už byly unavené, přetažené a týmová nálada nic moc. My matky jsme byly silné. Držela nás představa toho, co přijde 😀.
Krom rumu přišlo třeba to, že mi vořešice Amča vyblila na karimatku 💩. Nevím, kde ho cestou sezobla, nevšimla jsem si, ale byl to docela humáč. Když za námi večer na skok dorazili muži (Hance mimo jiné přinesli medicínu na reakci, kterou měla po pádu do kopřiv a popálení), rozhodla jsem se druhý den jít bez Ami. Ta si tedy odkráčela dát véču pěkně za zbytkem smečky.
Ten večer se mi nedařilo uspat děti. Trvalo to snad hodinu. Pořád se převalovaly, když už bylo chvíli ticho a já koukla, zda už spí, zjistila jsem, že teda vůbec. Ale trošku toho rumu jsme si nakonec spolu daly a pak šup na kutě.
DEN DRUHÝ
Když za námi večer dorazili kluci, jedna z prvních otázek byla, jak jsme proboha prošli na louku s vozíky. Zarazilo nás to, protože cesta nebyla špatná. No, jenže oni přišli z opačného směru. Přesně toho směru, který nás čekal další den :-D. Tak jsme šly spát s tím, že to asi bude pekelné. A ono kupodivu… bylo. Naštěstí po předchozím dni jsme už měly vychytanou taktiku, pomáhaly si vodítkem uvázaným k vozíku, takže se celý povoz dal nějak korigovat. Ale nic moc. Malého jsem musela mít v nosítku, protože terén byl celkem nebezpečný pro takového prcka. Holky jsme poslaly se svačinou bokem. Necítila jsem se úplně komfortně, když jsem přemýšlela nad tím, že na prcka hlavně nesmím spadnout, kdyby náhodou. Naštěstí jsme to zvládly bez škrábance. Z téhle čáasti nemáme překvapivě žádné fotky :-D.
Minuli jsme Rýglovský, Panovský a Spálený mlýn. Před námi byl Pavlovcův mlýn, ale taky jedno krásné překvapení. Samoobslužný bar s posezením. Naproti v domečku (asi samotni majitelé) nám ochotně doplnili zásoby vody, my dětem uvařily oběd, nakoupily nějaké sladkosti, daly si pivo a to bylo přesně to, co jsme potřebovaly. Ještě jsme zjistily nějaké detaily o průchodnosti trasy a potěšující bylo, že kromě pár úzkých mostků by cesta měla být ok.
Pavlovcův mlýn rozcestí se ukázalo být místem, kde jsem to neměla být já, kdo jde první a kouká do mapy :-D. Kousek jsme si mákli, dřeli se do kopce, děti statečně pobíhaly kolem, lezly po stromech, takže naše následné zoufalství, kdy jsme to museli otočit a vrátit se, ani nepostřehly. Místo po modré značce jsme se tedy vydali po žluté a pak po čárkované, která kopírovala původní modrou, ale byla průjezdná potokem. To nám nevadilo, celý den jsme míjeli brody a v tom vedru si to celkem i užívali.
Cestou sice nebylo žádné občerstvení (kromě brodů), ale můj muž si vyrazil na kole a u toho nám přivezl nějaké dobroty. Společně jsme pak překonávali jeden “super úsek” a hledali místo na spaní.
Okolo Javůreckého mlýna a Maršovského mlýna jsme původně chtěli končit a spát. Bohužel všude byly oplocené pastviny a nedalo se. Tak jsme pořád šli a šli. Naštěstí děti byly vcelku v pohodě, čekali jsme, že po celém dni budou následovat exploze emocí a ono ne. Už se mi fakt nechtělo. Ale bylo třeba najít místo, kde se pohodlně uvelebíme. Nakonec jsme se zašili kousek pod cestou mezi stromy, místo mělo vybudované ohniště a bylo relativně skryté. Pro malého kamikaze účastníka výpravy ne úplně vhodné, ale díky bohu za stan :-D. Noc byla klidná, sem tam zadupal ježek a budilo mě praskání větviček. Už jsem spala rozhodně lépe, ale naštěstí žádné drama nepřišlo.
Shodly jsme se, že bylo mnohem snažší usnout na louce na otevřeném prostoru v místě, kde nic není, nejsou žádné domky, než tam, kde jsme sice ve křoví, ale nedaleko jsou chatky. Prostě strach z lidí větší než z divočáků.
DEN TŘETÍ
Třetí den byl ve jménu došlápnutí “domů”. Než jsme sbalili celý cirkus, dětem nastrkali jídlo, chvilku to zabralo. Já klasicky nechávám stan do poslední chvíle, páč malý kraken by zmizel někde v dáli 🙈.
Bohužel Šmelcovna měla zavřeno. Věděli jsme to předem, ale i přesto doufali v oslavné pití a zmrzku. Tak místo toho nezbývalo, než vyškrábat poslední kopec. Pro děti jsme s Hankou měly nachystané úkoly a nouzová lízátka, já i přesto musela na posledních 2 km do kopce několikrát stavět na pauzu, takže jsme se rozdělili a setkali až v cíliI když ten poslední kopec byl dlouhý a děti mi házely klacky pod unavené nohy, konec dobrý, všechno dobré 💪.
Všichni jsme byli nadšení, plni zážitků, holky štěbetaly, prcek si dal šlofíka a nám s mužem, který měl dočasný office v karavanu, nezbývalo než doufat, že cesta z Brna bude milosrdnější než ta posledně 😅.
