Tenhle vandr byl výzvou. S Bárou, se kterou jsem měla jít, jsme řešily obavy ze zásobování. Přece jen na hřebeni člověk nemá možnost jen tak doplnit vodu a jídlo. Taky náročnost trasy byla s otazníkem. Jiné je jít s batohem na zádech a další rozměr tomu dá, když před sebou musíte tlačit desítky kilo. Ale nakonec jsme to hecly. Vyrazilo nás celkem 6. Děti ve věku 13 měsíců až 5 let. Sáhly jsme si na dno? Nemyslím. Sakra náročné úseky ale cestou rozhodně byly a bez cyklovozíku by se daly projít rozhodně snáz.
Trasa: Bumbálka – Dolní Bečva
Délka: 32,7 km
Terén: Pro cyklovozík nebo sportovní kočár byl velkou část cesty terén dobrý, ale byla místa, kde jsem si myslela, že končíme. Sama bych je nejspíš nezvládla zdolat.
DEN 1
Trasa: Bumbálka – Vysoká
Délka: 5,8 km
S Bárou jsme měly sraz jsme na Bumbálce. Bylo to takové zvlášní setkání, člověk by až řekl “rande naslepo”. Dva roky zpátky jsme totiž s Tomem, Rozi a hafanama spali v Jeseníkách v autě a potkali tam pár s malým klukem a dalším prckem v bříšku. Dali nám tip na další místo k přespání a další večer jsme tam společně grilovali. Vyměnili jsme si telefony, ale ke kontaktu nakonec nikdy nedošlo. No a teď po letech se Bára ozvala, sledovala totiž Vořechy na tripu na Instagramu a slovo dalo slovo a byli jsme tu. To měkké i už teď píšu záměrně, protože na čundr razili i kluci. Jen aby bylo jasno :-).
Naše setkání po letech bylo milé. Stáli jsme tady ověšeni batohy, s plnými vozíky, s odhodláním přejít část hřebene, jít mimo civilizaci, tahat s sebou jídlo i pití, spoléhat se na studánky, na které se vlastně spoléhat nedá. Děti se neznají, tak uvidíme, jak si to sedne 😀.
Začátek byl hrozný. Přišlo mi, že se balím hodiny, čekalo se na nás a nějak to nakládání drhlo. Kousek se šlo po silnici, pak následoval krpál a v cestě byl bagr. Pracně jsme bokem prošťouchali vozíky a pak na naší odbočce na značku našli auto s vozíkem. Výhoda toho nejít sám je ta, že si můžeme pomoct. Zádrhely v podobě kořenů a kamenů nám daly pěkně zabrat a ani děti se nesnažily nám to ulehčit. Na střídačku se nám to bouřilo, topilo v emocích. Těžký start to byl. A takový oťukávací i pro nás dvě.
Ještě chvíli se šlo do prudkého kopce plného kamení, ale pak se cesta srovnala. První pauza byla na rozhledně. 30 kč za dospěláka a 15 dítě. Na Třeštíku jsme chtěli dát pauzu a nanuk pro děti, pivo pro nás. No, smůla, zavřeno. Ze zoufalství jsme zkusili zavolat na uvedený telefon. Pán na drátě nám řekl, že nanuky nikdy neměli a že tam stejně není. Oukej. Tak co už 😅.
Na první den jsme neměli nějaké velké cíle. Vycházeli jsme celkem pozdě, šli jsme podle tempa dětí a to se střídalo porůznu. Chvilku se někde zasekl Bertík, šťoural si klackem a nechtěl se nést ani popovézt. Další okamžik se řešil klučík od Báry. Prostě cestování s dětmi v jakékoli podobě je prostě slow. Fakt si to člověk musí nastavit (a já s tím mám pořád občas problém a hlavně řeším, zda to tomu parťákovi už nevadí, nechci nikoho omezovat…). Ale tak to je. Jsme v tom týmu spolu a je fér dát všem prostor, aby cestu jen nepřetrpěli, ale užili si ji.
Za Vysokou jsme to zapíchli. Přes vrchol jsme nešli, to fakt ne 🙈. Vzali jsme to pěkně spodem po cyklostezce. Pro spánek jsme vybrali místo kousek od přístřešku. Uvařili jsme si večeři, postavili bejvák a hotovo. My s Bárou jsme měly v plánu dát večer ještě posezení u vína, ale nedařilo se nám synchronizovat. Děti usínaly dlouho, pak se různě budily, takže z vína nic nebylo.
DEN 2
Trasa: Vysoká – Soláň
Délka: 9,2 km
Naše spací místo se ukázalo být trefou do černého. Skvělý zastrčený flek, v noci klid. Já teda asi 150x v noci vstávala a ráno v šest, kdy kluci vedle vstali, byla totální zombie. Obě děti se vzbudily, ale ještě zabraly a já konečně tvrdě usnula. Jenže pak bum a bylo 9 😀. Kousek od nás byla slyšet pila. Koukám v panice na telefon, tam zpráva od Báry, že už jim byla zima, tak vyrazili a sejdeme se cestou. To jsme spolu řěšily. Mé děti jsou spáči. Já jsem sova a ráno si taky ráda pospím. Jenže kluci od Báry jsou schopni vstanout v pět ráno. Nevěděly jsme, zda nám to bude fungovat a jak to vymyslíme, nechaly jsme tomu ale volný průběh.
Já jsem dětem uvařila kaši, sobě kafe a rychle balila. Následovala cesta krásným lesem, míjeli jsme pár cyklistů, prcek nechtěl spát a ťapal, což nám dost zpomalilo tempo 😀. Polana. Benešky. Nádherná krajina, fakt jsem se rozplývala. Bára pořád někde před námi.
Pod kopcem s kamením jsem potkala staršího pána. Byl z nás úplně nadšený. Že prý už viděl leccos, ale tohle ne 😅. Ptám se ho na Báru, prý už není daleko. Bezva. Kopli jsme do toho a brzy (to je hodně relativní, bylo to snad až kolem půl druhé odpoledne, takže půl dne v trapu) došlo na šťastné shledání.
Je krásně teplo a dětem jsme už včera slíbily nanuk. Jdeme tedy hodovat, doplnit vodu, která nám pomalu dochází a na hřebeni nechceme spoléhat na studánky, a taky se těšíme na pivo. Valašské okénko Na Kotlové je už kousek. Nebo alespoň si to myslíme. Jenže ejhle, mají zavřeno. Prochází zas ten pán, kterého jsme potkali v kopci. Nabízí nám rajčata, pivo i vodu. Vypráví nám o tom, jak jeho dcera šla Pacifickou hřebenovku. To celkem vysvětluje i tu velkou touhu nám pomáhat.
Po velké obědové pauze pokračujeme na Soláň do Bistra Gigula. Vody už máme málo a pořád nás dopředu táhne ten nanuk. Cesta je docela krušná. Kamení v kopci je celkem nepříjemné, do vozíku musím hodně tlačit a občas se jakoby rozběhnout a silou potlačit, aby se povoz posunul o kousek dopředu. Zapotíme se, ale je krásný slunečný podvečer, to nejde, aby byla nálada špatná.
Na Soláni jsme v pět. A oni už mají zavřeno 🙈. Přesně půl hodiny nás dělilo od není nanuku, je smuténka. Děti kvičí a my se snažíme situaci zachránit tím, že jim ukážeme super hřiště ve tvaru rolby. Když se vyblbnou, přivlékneme mikiny a bundy, začíná celkem foukat a všichni jsme už po celém dni unavení a je nám chladněji.
Je čas najít fleka na spaní. Kousek od Soláně jsme potkali hodně opilého divně vypadajícího muže staršího věku. Trošku nás to nocování tak blízko lidem znervózňuje a přemýšlíme. Míjí nás ještě pár výletníků. Jeden pár se podivuje nad tím, že s sebou máme tak malé děti. Jsou zvědaví, ale trošku z toho cítím, že i malinko soudí a nepřijde jim to úplně v pořádku. Rozhodneme se, že přespíme na kopci. S vozíky se drápeme, je to celkem makačka, část dětí běží, část se batolí, ale nahoře je nádherně.
Stojíme nahoře, chystáme rychle jídlo a stany. Trošku nám vítr z plachet vezme cedule, že louka je soukromá a nemá se do obce sestupovat přes část louky. Jenže co teď? Risknout to? Jít dál? Ehm, nemám ráda konflikty, ale vím, že místo opustíme čisté a jediné, co po nás na chvíli zůstane, bude slehlá tráva v houští. Snad tím nikomu škodu neuděláme.
Děti si hrají, běhají, my koukáme na naprosto nádherný západ slunce a já se cítím tolik naplněná. To je přesně ono! ❤️ Mrzí mě, že tu nádheru s námi nemůže sdílet Tom. Líbilo by se mu tady. Před zalezením do stanů máme ještě pár návštěv. Jednou nás míjí parta starších chlapíků, prohodíme pár vět a Bára se jich ptá, zda nemají vodu. Máme už strašně málo a moc by nám to pomohlo. Vodu nemají, ale dole mají chalupu a můžeme si jít nabrat. To pro nás není reálné, je to celkem daleko a kdyby jedna šla a druhá byla s unavenými dětmi, mohlo by to nabrat nečekané grády. S díky jsme odmítly. Chlápci pokračovali z kopce dolů. Dalším návštěvníkem byla žena se psem. Ta byla z nás nadšená a další den jsme ji ještě potkali. Dneska nám to šlo pěkně pod ruku, děti usnuly a my měly konečně možnost si spolu v klidu sednout s vínem, povídat si a pozorovat hvězdy. Jedno z nejdokonalejších míst, kde jsem takhle nadivoko spala. S Bárou se shodneme, že je to dobrá haluz, jak jsme si sedly, jak věci vidíme podobně a že náš největší problém je ten, v jak rozdílné časy se nám děti ráno budí 😀.
DEN 3
Trasa: Soláň – Hutisko
Délka: 9,9 km
Probuzení bylo nádherné. Jako ze sna. Na tohle místo, kde hvězdy svítí třikrát jasněji, víno se večer pije samo a ráno člověku dojde dech, budu dlouho vzpomínat. Jen teda pop up stan bez kolíků v kopci během noci změnil tvar na “Přeběhlo po nás stádo prasat” 😀😀.
Naše první kroky vedly k Hotelu Čarták. Otevřeno!!! Nanuky, piva, dobrat vodu! Jsem zaplavena pocitem štěstí. Nechce se nám odtud, ale je třeba popojít.
Od Soláně na červenou jsme to vzali po louce. Kus cesty se šlo do kopce po zpevněné cestě, ale potom červená uhýbala vpravo. Au. Kopec pod Leštím byl tak brutální, že si jsem jistá, že jít to sama, nedám to. Po značené cestě jít nešlo. Uprostřed byla díra, kterou by mohl protékat mocný potok, a po boku cesty to taky nešlo, protože to byla příliš úzká cestička a vozík se na ni nevlezl. Kopec byl prudký a plný kamení, takže když už se vozík pohnul, zaseknul se.
Vjely jsme tedy do lesa a zkusily štěstí bokem. Po jehličí by to mohlo jet lépe. Po kořenech bohužel ne 🙄. To byla chvíle, kdy jsem fakt byla zapřena celým tělem, vážila každý krok a ujišťovala se, že mi neuklouzne noha na jehličí, protože by mě ten žlutý zabiják přejel a skončil dole na Soláni. Navíc jsem ve vozíku měla Bertíka. Ze všech sil jsem se snažila překonat nejbližší kořen, ale vůbec se nedařilo. Vozík najel, kolo se zhouplo a pak mi došly síly a byla jsem zase na místě. Doteď nechápu, jak to Bára sama vytlačila. Hrdinka!
Chtělo se mi to otočit. Brečet. Nadávat. Na mapě byla cest značená jako cyklotrasa, nějak jsem tady takovou zradu nečekala. Ale pak přesně ve chvíli, kdy jsem to potřebovala, se objevil anděl Bára, která svůj vozík pro mě záhadným způsobem dostala nahoru, a pomohla mi tlačit 🙏.
Pod Leštím, kde se rozdělovaly značky a my opouštěli červenou, jsme připravily oběd. Zelená byla risk. Nebyla to cyklostezka, ale teoreticky po chvíli by měla být možnost odbočit na zpevněnou cestu. Začátek byl celkem v pohodě. Jen po těžařích všude na cestě ležely kusy větví, cesta byla rozrytá 🙄. Pak se to ještě vylepšilo. Přišly kameny, klesání, nedalo se jít ani po krajích, ani uprostřed. Musely jsme si pomáhat, aby nám vozíky nespadly do prohlubně a nepoškodily se. Jakmile byla možnost uhnout z tohohle tankodromu, prosila jsem Báru, ať nejsme líné a fakt to vememe naokolo. To se vyplatilo. Sice padák dolů, ale po asfaltu. Ve vesnici se k nám přidal černý kokršpaněl a vypadalo to, že by rád něco k snědku. No to určitě! 🙈
Poslední pauza, svačina u památníku a vzhůru do posledního kopce 💪. Dnes večer už spíme sami, tak ještě hledáme vhodné místo. Cítím nervozitu a po rozloučení pořád něco hledám. Řeknu své obavy nahlas. Že jsem nervózní a nerada spím takhle sama. „Mami, neboj se, já jsem s tebou. Já tě ochráním.” ❤️❤️❤️ 
DEN 4
Trasa: Hutisko – Dolní Bečva
Délka: 8,9 km
Tahle noc byla asi nejhorší. Prostě podvědomě vždycky, když spím sama bez dalšího dospělého vedle, pořád mám tendence naslouchat zvukům mimo stan. A ráno jsem pak logicky KO 😅. Děti si ale pěkně hrály a běhaly po louce, tak jsem zvládla nejen sbalit náš povoz, ale dokonce jsem si udělala kafe! Čekal nás poslední den o samotě před příjezdem Toma a hafanů.
Původně jsem chtěla dojít na Díly už včera a přespat, ale jsem ráda, že k tomu nedošlo. Plahočili bychom se tam dlouho. Cesta byla pořád do kopce a už se mi nechtělo. Bylo vedro, vozík mi přišel čím dál těžší a prcek nechtěl usnout, naopak se začal drápat z vozíku, takže jsme nešli moc kupředu. Za Díly jsem naložila oba a rozhodla se trošku přidat. No, netušila jsem, co přijde 😅.
Opustili jsme žlutou a vydali se po modré sestoupat do Vigantic. Klesání bylo pekelné a brzda byla v zápřahu. I přesto jsem cítila bolest, ruce vytahané jak statná gorila… Musela jsem Rozi požádat, aby vylezla. Vozík jsem pro jistotu měla uvázaný k tělu, povrch hodně klouzal, tak jsem nechtěla riskovat. Šla jsem od kraje ke kraji, abych snížila námahu, kterou mě stálo křečovitě mačkat brzdu.
Když už si člověk myslí, že něco nezvládne, obvykle zvládne ještě jednou tolik. A tak se stalo, že hrozná a prudká cesta přešla v cestu normální obyčejnou asfaltku, slunce nad hlavami, pasoucí se krávy, klid. A Vigantice! A nanuk! (A taky ledové kafe, pivo, Mila, jabka ❤️). Bertík si během té chvilky stihl odřít čelo o omítku budovy. Uklidnila jsem ho, pofoukala ránu a mohli jsme vyrazit směr Bečva.
Poslední stoupání. Až mi to přišlo líto. To jsou ty paradoxy. Člověk se kolikrát čertí, cítí silné emoce, je unavený, chce to zabalit, pak je ale konec v dohlednu a najednou přijde lítost. Za těch pár dní jsme se do toho dostali. Ale na zbytek smečky jsem se těšila, to přebilo všechno. Před námi přístřešek Na Suši, kde jsme se nakonec nenajedli, protože byl kravský ohradník hodně blízko a jezdilo tam dost aut. Ale kousek bokem na žluté byl krásný flek i s výhledem.
Vychutnávám si to. Už nemám čisté věci, bolí mě každý sval v těle, večer budeme všichni spolu a tahle chvilka je fakt jedinečná. Děti se po sobě válí, objímají, totálně zaprasí naši piknikovou deku, ale září štěstím. 
Po jídle scházíme do Dolní Bečvy na hřiště. Tom měl vyjet z domu druhým autem, přehodit věci a psy do dodávky a pak přijet za námi. Když jsme byli na hřišti, psal mi, že ještě nevyjel, tak nám zbylo ještě dost času zaběhnout zpátky k jezu a okoupat se. To by bylo příjemné, kdyby mi Bertík pořád neutíkal na cyklostezku, kde jsem měla strach, že ho někdo přejede. Tak jsem za ním polooblečená pořád pobíhala a byla to spíš taková komedie. Ale i tak to bylo osvěžující.
A pak už do kempu. Ten jsem si představovala podle fotek jinak. Je hned u cesty, ale ani já a ani Tom jsme neměli chuť a sílu se někam hnout. Měli tam malé hřišťátko a děti byly spokojené. Dali jsme si nějaké občerstvení, děti si pohrály a my si užívali setkání a chvilku klidu. Ten je totiž od doby, co máme děti, jednou z nejvzácnějších komodit 😅.
DEN 5
Trasa: Restaurace Koliba Pod Horů – Jurkovičova rozhledna
Délka: 5,8 km
Terén: Šli jsme jen s nosítkem, terén byl místy nevhodný pro kočár
5. dnem se cesta uzavírá. Oproti předchozí noci jsem spala celkem uvolněně, po boku muže (i když nespal ve stanu, protože ten máme příliš malý) jsem se nebála, teplá sprcha taky bodla 🙏. Ráno jsme opustili kemp a jeli zaparkovat ke golfovému hřišti. Odtud jsme vyrazili na Jurkovičovu rozhlednu v Rožnově pod Radhoštěm. Bylo vedro a nechtěli jsme se plahočit a honit kilometry, ale zároveň jsme toužili po tom vyvětrat vořechy a ještě si užít poslední chvíle na cestě.
Jurkovičova rozhledna byla nádherná, odtud už to bylo jen pár kroků ke skanzenu, tam jsme ale dneska určitě nechtěli. Byl to den jako malovaný, a tak jsme na mapě zuřivě hledali nějakou vodu, kde by se dalo okoupat. Ideálně i se psy.
Po příchodu k autu jsme naskákali dovnitř a jeli k přehradě Horní Bečva. Uvařili jsme si tam oběd, okoupali se, vyzkoušeli předražený trdelník a rozhodli se, že na odpolední spánek pojedem na Bumbálku vyzvednout auto.
Byly to boží dny. Únavné, ale pestré, dobrodružné, vydřené. I přes tu dřinu jsem to zhodnotila jako snazší, než být s dětmi doma. Tam se pořád o něco tahají, někdo někomu boří stavby… byl to relax. Dobře, ne relax, ale takový detox pro mozek.
Cestou domů se mě malá zeptala, kam pojedeme na výlet zítra a řekla mi, že se jí stýská po klucích 😀. Tak si dáme aspoň týden voraz a asi zas budem muset někam popojet 🙈.
