Italské dálnice jsou příběhem samy pro sebe. Snažili jsme se vyhnout zbytečným poplatkům, ale nedá se říct, že bychom byli extra úspěšní. Místa, která jsme cestou míjeli, byla plná odpadků a celkově nic moc pohled. Jediné, co Itálii napravilo reputaci, byl pohled na hory. Kolem Torina jsme se motali jak špína v kýblu a celkově to bylo divoké. Člověk špatně odbočil a hned zaplatil desítky eur za pár kilometrů. Celkem nás průjezd Itálií stál kolem 50 eur, ačkoli jsme se snažili využít neplacených úseků.
Naštěstí Tom měl nastudováno, a tak zjistil, že se rozhodně chceme vyhnout průjezdu tunelem du Frejus, za který se účtuje 40 euro v jednom směru. Tom byl protivný a vzpomínal zlaté Rakousko, kde jsme měli dálniční známku a kde to vypadalo pěkně. Itálie byla opravdu v tomto směru ošklivka a silnice taky nic moc. Jenže brzy přišla odměna za všechno to utrpení.
Sjížděli jsme do městečka Briançon v Hautes-Alpes, skočili si nakoupit jídlo a pak už se jen kochali v každé zatáčce. A vlastně úplně všude. Podívala jsem se nalevo, napravo, před sebe, za sebe… nádhera. Tak přenádherné hory jsem ještě neviděla. Rakousko i s celou svou přírodou je úžasné, ale tohle… to mi opravdu na okamžik zastavilo srdce.
Zastavili jsme na parkovišti a šli vyšlápnout těmi cestičkami mezi kvítím, které hrálo všemi barvami. Všude kolem nás zasněžené vrcholky třítisícovek. Pro člověka, kterého hory fascinují, je to neskutečný pohled. Byli jsme ve Francii sotva pár desítek minut a já jsem věděla, že to je láska :-).
