Abychom se někam mohli vracet, je třeba ta místa především opouštět. La Grave se opouštělo velmi těžce. Vím, že existuje spousta nádherných míst, taky bych jich mohla hned několik vyjmenovat, ale pro mě to byla opravdu srdcovka. Od polohy kempu, fajn ceny za bydlení tam, nádherného výhledu, divoké řeky, která by nám snadno odplavila i ty nejzdatnější z našich psích plavců, nádherné výlety po okolí, nádherná příroda, usměvaví lidé… No, dost nostalgie.
Sbalili jsme fidlátka a cestou si zašli nakoupit do Briançonu. Tam jsme potkali Čecha a Slováka. Tedy oni potkali nás. Viděli českou značku a měli radost, že můžou poklábosit v rodné řeči :-). Pak už nás čekala poměrně dlouhá cesta směr Antibes. Nechci tvrdit, že průjezd kopečky a serpentinami by se mi nelíbil, ale já odjakživa v autě zvracím. Myslela jsem, že jsem z toho celkem úspěšně vyrostla, nicméně se ukázalo, že můj žaludek pořád patří mezi slabší kousky. Takže mi ta cesta moc nesedla a těšila jsem se, až sjedeme někam, kde prostě chvíli pojedeme rovně a nebudeme se točit jako křeček v kolotoči. Udělali jsme několik čůracích zastávek, kde jsme protáhli nohy, nechali psy naposledy nasávat pachy svišťů a brouzdat v potůčcích. Protože pak už nás čekala civilizace. Něco, od čeho jsme si celkem odvykli. I když jsme nebyli odříznutí od světa, tak v horách lidí nebylo mnoho a bylo mi jasné, že Azurové pobřeží bude i v půlce června v provozu téměř na sto procent.
Měli jsme vyhlídnutý kemp, jenže vzhledem k tomu, že samotný průjezd přes Nice nám trval téměř hodinu a doprava ve městě byla fakt šílená, dorazili jsme na místo a zjistili, že recepce kempu je zavřená. Tak nezbylo nic jiného, než googlit další kemp. Naším plánem B se stal kemp Camping Park Maurettes. Pro mě to bylo zklamání. Po zážitku kempování na trávě mezi stromy s krásnými výhledy jsme vyfasovali místo, nazvala bych to spíš kamenným kutlochem. Nedalo se tam dojet s autem, nebyla tam tráva, kolíky od stanu nešly zabít do země, neměli jsme kde přivázat psy, aby se nám nevydali na špacír po kempu. Sociální zázemí bylo veliké, ale přišlo mi jako z dob minulých. Na to, že cena byla podstatně vyšší než na severu, tak úroveň kempu nesahala ani po kotníky. Cena za ubytování 2 dospělých, auta a elektřiny, která nám stejně nefungovala, byla 31 euro. Až později jsme zjistili, že nám nezapočítali psy. To bychom se dostali asi na 40 euro za noc. Ale nebudu škarohlíd, byli jsme neskutečně šťastní, že jsme měli kde složit hlavu, uvařit si kafe a čaj, takže všechno dobré.
Asi 500m od kempu byl celkem velký park, kam jsme chodili venčit psy. Jinak v kempu měli u vchodu psí toalety :-D. Takový plácek, na kterém nevím, jak bych psům vysvětlovala, že to je ono místo. Už se vidím, jak zbožně koukám na Ami a prosím ji, ať hodí bobek… Protože byla tma a my se už těšili do postele, prošli jsme se parkem, zmokli a ustlali si v mokrém chlívku, do kterého nám ještě tak nějak podivně stékala snad všechna voda z okolí. Tom pobíhal kolem stanu a vyhrabával tam v tom písko-betonu, či co to tam bylo za podklad, jakýsi dolík, drážku nebo něco takového. Díky tomu jsme nebyli vyplaveni a mohli se odebrat ke spánku.
Protože jsem se chtěla podívat do Cannes bezpes, naplánovali jsme si výlet v okolí, abychom čtyřnožce trošku utavili a oni pak spokojeně odpočívali v kempu. Autem jsme se přesunuli směr La Colle-sur-Loup, zaparkovali dole u silnice a vyrazili pěkně do kopce. Měli jsme v plánu prozkoumat jeskyně, které byly na mapě značené v hojném počtu, ale krom jedne jediné, jsme žádnou okem nespatřili. Jedna jediná Grotte de la Chèvre d’Or byla svolná k prozkoumání, se nám ukázala až cestou zpátky k autu. Vzhledem k tomu, že jsme nevěděli, co nás uvnitř čeká, uvázali jsme psy u vchodu a šli s čelovkama na průzkum. Ačkoli zvenčí se jeskyně tvářila nenápadně, uvnitř skrývala moc pěknou podívanou.
Nedaleké ruiny Le Castellas v Roquefort-les-Pins nás taky moc mile překvapily. Zbytky hradu jsou na skále a jeho historie je celkem pestrá. V roce 1113 prodalo biskupství Antibes hrad a kostel mnichům z Lerins a ti byli o sto let později nuceni toto území postoupit Roquefortu. Určitě stojí za to odbočit z cesty a na ruiny se podívat. Trasa našeho výletu zde.
