Takže první mise splněna a nedalo nám to nevyužít možnosti omrknout i ferratu číslo dvě, která byla kousek od místa, kde jsme před dvěma dny bivakovali. Tentokrát se při průjezdu mýtnou bránou platilo za osobu v autě a 12 euro zmizelo v kasičce nekompromisního pána. Těsně před vstupem na ferratu nás dohnal cizí pár, takže se mi naskytl pohled na překonávání visutého mostu. Vypadalo to jednoduše. O tom, že realita byla samozřejmě jiná, se asi rozepisovat nemusím, že :-).
Ferrata Postalmklamm. Visutý most byl v pohodě. Na obrázku. Ve filmu. Když tam byla ta cizí holka. Ve skutečnosti se to od půlky dost houpalo, jenže hrdost je hrdost, že. Celá ferrata byla super i pro mě jakožto nezkušeného lezce. Všude bylo spoustu kovových schůdků, takže více než o překonání fyzických sil, člověk sváděl boj s hlavou. Místy to bylo fakt vysoko. Mimochodem, Tomáš má strach z výšek. Proto vlastně začal lézt. Ne, neptejte se dál :-).
Po zdolání jedné jedné části následoval pěší přesun, pěkná zabíračka do kopce. Závěrečnou část jsem už vynechala a Tom lezl sám. Zatímco on se potil na skále, já jsem se zvládla ztratit. Cestou jsem nasbírala borůvky a lesní jahody, ale když jsem zjistila, že nevím, kde jsem, měla jsem v plánu uvolnit si ruce a spořádat dáreček pro milého. Nepovedlo se, našel mě.
V Postalmklamm to bylo jiné ve srovnání s Loserem diametrálně odlišný zážitek. Uzavřenější. Méně výhledů. Ale rozhodně ne o nic horší. Jiné. V hospůdce cestou zpátky jsme si skočili na jídlo a razili za plyšákama. Ti už zase sršeli energií a byli připraveni k dalšímu výletu. Kéž bych totéž mohla říct o nás :-).
