Tenhle post by asi lépe vystihoval titulek: Jak jsme nedojeli k Baltu. Původní plán byl totiž úplně jiný, jenže velmi záhy po překročení hranic s Polskem nám začly v autě blikat kontrolky, motor přešel do nouzového režimu, tudíž jsme s karavanem nebyli schopni jet více než 70km/hod. A to už bylo při představě stovek km před námi docela peklíčko. Rozhodli jsme se tedy pro plán B. Stezku Orlích hnízd jsme chtěli prozkoumat už dříve, takže naše výhoda byla připravenost a celkem dobré povědomí o terénu, místech, která jsme chtěli navštívit a spotech k přespání.
Szlak Orlich Gniazd je trasa o celkové délce 169 km a spojuje ruiny zámků a hradišť, které se nacházejí na vápencových kopcích. Hrady byly vytvořeny v době krále Kazimíra Velikého jako součást obranného systému obchodních cest z Krakova do Velkopolska.
Zřícenina hradu Mirów
Po peripetiích s autem jsme se v pátek dopoledne dokodrcali do Mirówa, kde jsme našli plácek pro zaparkování auta i s karavanem. Uvařili jsme si oběd a vyrazili na okruh, který nás měl provést přes zříceninu hradu Mirów a Bobolice a cestou jsme ještě čekali pár pěkných výhledů na vápencová skaliska. Od všeho jsme dostali víc než dost.
Cestička od zřícenininy Mirów směrem na Bobolice byla naprosto kouzelná. Nechápu, že nám tohle místo až doposud unikalo, ačkoli je to z Ostravy snad jen 150km. Nádherná zřícenina, nádherné výhledy, na cestě jsme až k hradu Bobolice byli úplně sami.
Hrad Bobolice
Od Mirówa k hradu Bobolice je to pěšky kousíček. Poté, co opustíte skalnatější část okolo Mirówa, cesta pokračuje lesní cestičkou a z lesa vylezete na louce s otevřeným výhledem na Bobolice. Vyšlápli jsme si nahoru, okoukli hrad ze všech stran a pokračovali po žluté značce, která byla zároveň cyklostezkou. Pravdou je, že cyklistu jsme potkali snad jednoho, protože je tam všude tolik písku, že by se člověk na kole asi ušlapal.
Łutowiec a vápencové útvary
Obec Łutowiec byla dalším bodem na trase. Čekaly nás tam nádherné vápencové útvary, jeskyně a samotná vesnička byla tak maličká, že jsme ji celkem rychle prošli skrz na skrz. Turistická značka pokračovala po hlavní silnici a mezi obcí Moczydło a Niegova jsme pěkně zmokli. Kromě deště, uhýbání autům, když se ukázalo, že tam je sakra velký provoz, nás čekalo dobrodružství v podobě několika otevřených bran, kdy z jedné vyběhl kamikaze psík, hádám kříženec pekinéze, a rozhodl se zřejmě skončit svůj život. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč by se dobrovolně vrhal do chřtánu 4 psů. Nakonec se nám povedlo pokračovat bez úhony, ale ne, nemám tyhle situace ráda a celkem jsem si oddychla, že šlo fakt o minipsa. Hned o kousek dál byl zase dům, zřejmě provozující servis aut, kde bylo zase otevřeno a štěkal na nás kokršpaněl, který teda nešel dále než za hranici plotu. Vzpomněla jsem si na svá dobrodružství z Tater, kdy nás tam běžně honilo několik psů a já si řekla, že na Slovensko, kde jsou ploty očividně sprostým slovem, už se psama nechci. Ono je to celkem těžké ještě tehdy, když nemáte všechny psy plyšáčky, kteří na každého otravu vrtí ocáskem a skačou nadšením.
Naše dobrodružství toho dne završil vořech, který se nám přišel podívat ke karavanu. Nebyl nepřátelský, chtěl nám prostě počůrat kolo :-D. Rebel na to měl jiný názor. Já jsem v panice kopla Dexe s Ami do karavanu, u kterého byli uvázaní, což se ukázalo jako skvělý krok, protože přesně v tom dramatickém okamžiku, kdy jsme domlouvali tulákovi, ať maže jinam, nám ti změtci skočili špinaví do postele a sušili si tam zmoklou srst.
Na noc jsme se přesunuli ještě kousek dál od Mirówa. Místo se sice nacházelo za stromy hned u cesty, ale přišlo nám to jako pohodová zašívárna, kde bychom nemuseli nikomu vadit. Později jsme pochopili, že je to zřejmě oblíbené čůrací místo, temný koutek pro zamilované, párty plac. Naše noc proběhla celkem pohodově, až na ten ruch od silnice. Druhý den jsme splnili to, co jsme si zavázali, tedy to, že na každém místě, kde přespíme, uděláme pořádek. Nasbírali jsme celý velký pytel odpadků. Od plastových lahví, přes sklo, převážně alkohol (Soplica vede), krabičky od cigaret, obaly od kondomů, alobaly (asi si někdo nabalil na cestu řízky z prasete) a jiné skvosty. K mému šoku jsem objevila mrtvolu zvířete, kterou jsem neměla odvahu blíže zkoumat.
Celá trasa výletu z Mirówa přes Bobolice a Łutowiec tady: https://en.mapy.cz/s/3st7f
Ruina Przewodziszowice
Na další výpravu po Stezce Orlích hnízd jsme vyrazili přímo z parkoviště, kde jsme nocovali. Celý okruh měl 15km a tím nejhezčím, co jsme na cestě viděli, byla právě ona zřícenina. Cestou se dalo sejít i na vyhlídku a podívat se ke skalnímu útvaru, ze kterého byla vyrobena studna. Pro lezce je zřícenina v Przewodziszowicích fajn místem, jak završit výlet. My sami jsme na místě potkali skupinku lezců se psem.
Protože bylo celý den vedro, večer jsme chtěli někam k vodě. Vykoupat psy, případně okoupat i sebe :-). V aplikaci Park4Night jsem objevila jezero v obci Kroczyce, které bylo kousek, což pro nás v situaci, kdy auto nechtělo jet a do kopce jsme se táhli na jedničku, bylo naprosto ideální. Na místě bylo pár lidí, kteří grilovali, poslouchali hudbu a jinak se flákali. Samozřejmě jsme večer zase zjistili, že ideální flek je místem, kde se schází lokální puberťáci, a tak jsme měli skoro do 2 hodin do rána párty.
Skály v Kroczyci
Ráno jsme se chtěli ještě před odjezdem a útrpnou pomalou cestou protáhnout kosti, utahat psy, takže jsem koukla do mapy a zjistila, že kousek od jezera začínají turistické značky, které vedou ke skaliskům. Na mapě to vypadalo zajímavě, tak jsme se to rozhodli prubnout. Přiblížili jsme se maličko ke značce a zkrátili si tak trasu o pár kilometrů. A tady se potvrzuje, že když člověk neplánuje, narazí na místa, která mu vyrazí dech. Pro nás to bylo o to větší překvapení, protože máme pro skály slabost. Adršpach, Prachovské skály… to všechno jsou místa, která nemáme úplně blízko, ale moc se nám tam líbí. Tohle bylo přesně ono. Jen jsme to měli celou dobu pod nosem.
Po cestě se nám nevyhly drobné nepříjemnosti. Jednou z nich bylo horko a to, že jsme si nevzali vodu. Předchozí dny jsme se rozmlsali i na tom, že psi pili vždycky z přírody, protože kaluže v lesích byly plné a psi se mohli i namočit. Tady ani kapka. Druhá nepříjemnost hlavně pro mě (ano, jsem posera) bylo to, že cestou jsme míjeli spoustu rozhrabaných míst, psi čuchali a byli neklidní, takže nás logicky napadlo, že tam jsou asi divočáci. Vím, že to nebohé zvíře tam na nás nečíhalo, ale klidná jsem nebyla.
Skaliska byla nádherná, opět se to ukázalo býti rájem pro horolezce, kterých jsme na pár úsecích potkali dost. A kde jsou lidi, tam jsou i problémy. Takže jsem zase musela kroutit hlavou nad tím, jak k sobě lidi zkrátka neumí být ohleduplní, dodržovat nějakou slušnost a neomezovat. Tenhle víkend byl očividně ve znamení setkání s cizími psy, protože i tady ve skalách na nás jeden vyběhl. Nikdo si ho nevolal, pejsák řval a vrčel a zřejmě by nás odmítal pustit do průchodu. My jsme naštěstí šli cestou vedle, takže z toho nebylo žádné drama, ale člověk, který v životě vlastnil také psa, který má s ostatními problém, by určitě rozuměl, jak jsou tyhle situace nepříjemné, nechtěné a jak nám kazí to, na čem se snažíme pracovat.
Celá trasa výletu zde: https://en.mapy.cz/s/3stgH
